BIG RED ONE - Military page

Somálský konflikt

  Somálská krize byla skutečným testem doktríny NWO. Válkou v Perském zálivu byl posvěcen idealistický náhled nového světového řádu a myšlenka, že USA budou intervenovat na území jiných států, pokud to bude nutné tak i vojensky, ve snaze ochránit základní lidské hodnoty a samotný nový světový řád.[1] Tento směr americké zahraniční politiky ovšem skončil záhy. Smrt osmnácti rangerů[2] v somálském Mogadisho 3. října 1993 znamenala jeho opuštění. Prezident Clinton se podvolil tlaku veřejnosti a médií a 7. října přislíbil, že americké jednotky se ze Somálska stáhnou (Baroni 1994). Definitivní opuštění doktríny NWO pak znamenala tzv. Perryho doktrína z února 1995, která použití vojenské síly limitovala pouze k čistě humanitárním účelům a i zahájení humanitárních misí bylo podřízeno tomu, jestli případná mise může posloužit k ochraně amerických zájmů (Kutz 1998 : 2).

              Cesta k Perryho doktríně nebyla ovšem nikterak lineární. Práce si klade za cíl ukázat nejen cestu k angažování v somálské krizi, ale i humanitární intervenci jako součást americké zahraniční politiky v rámci doktríny NWO. Samotná somálská krize je velmi složitým tématem. Nezdar intervence USA nelze nahlížet pouze jako chybu americké zahraniční politiky. Byla výsledkem série špatných kroků OSN i USA. Jelikož se dá na reakcích Bushovy a především Clintonovy administrativy k změnám v průběhu somálské krize pozorovat proměny jejich náhledu na doktrínu NWO, práce podá i podrobnější popis jejího průběhu.   

              Po skončení války v Perském zálivu byla v mezinárodní komunitě přítomna vlna idealismu. Doktrína NWO byla americkou veřejností schvalována, stejně jako jí definovaná pozice USA ve světě. Prezident Bush před vysláním amerických jednotek do Somálska v rámci mise UNITAF deklaroval, že USA jako jediná zbývající supervelmoc mají větší zodpovědnost za to jednat, když se někde ve světě objeví krize, která nemůže být vyřešena bez americké akce, nebo když americké angažmá může být katalyzátorem pro širší zapojení mezinárodní komunity (Bush 1992: 2330, 4 dle Kutz 1998). Humanitárními misemi po skončení operace Pouštní bouře, kde USA neobhajovaly svoje národní zájmy, byly v předchozí kapitole zmíněné operace Provide Comfort a operace Sea Angel z dubna 1991.

V rámci operace Sea Angel poskytla americká armáda pomoc Bangladéši.

Bangladéš zasáhl tajfun, který usmrtil přes 150 000 lidí a zanechal víc než 1.7 milionu lidí bez přístřeší. USA v rámci operace na odstranění následků přírodní katastrofy zachránily tisíce životů. Tuto akci lze nahlížet jako ochranu základních hodnot nastíněných v doktríně NWO. Bush vzkázal armádě, že americké jednotky musí být připravené reagovat v rámci celého spektra operací; od vedení válek po poskytování vody a potravy obětem přírodních katastrof. Armáda měla být připravena přecházet z jedné role do druhé. Prezident Bush plánoval humanitární pomoc jako rutinní náplň vojenských misí. To se odrazilo ve změnách v dokumentu Národní bezpečnostní strategie pro rok 1991 (NSS 1991), vytvořeném v srpnu 1991. Ten přímo deklaroval, že USA rychle a zásadně odpoví na utrpení, které je následkem přírodních katastrof i katastrof způsobených lidským faktorem (Kutz 1998 : 6-8). Humanitární intervence tak byla integrální součástí nové americké zahraniční politiky.

5.1 Počátek hladomoru v Somálsku

             Vývoj  v Somálsku vedoucí k hladomoru a reakce OSN a USA na tento postupný proces si zaslouží bližší zkoumání. Hladomor byl výsledkem boje klanů. Obyvatelé Somálska jsou na rozdíl od situace ve většině států afrického kontinentu etnicky jednotní a vyznávají jedno náboženství. Identitu odvíjí Somálci od příslušnosti ke klanu. Studená válka přinesla klanům moderní zbraně a proto jejich vzájemné konflikty nabraly na ničivých účincích. Vlna násilí byla rozpoutána boji o moc a o sesazení muže, který stál v čele Somálska od roku 1969, Siada Barrého. Počátkem vlny odporu byl zapříčiněn Barrého podpisem mírových smluv s Etiopií v roce 1988, kterým de facto zanikl somálský nárok na sporné území Ogaden. Somálské národní hnutí (SNM), tvořené hlavně členy klanu Issaq, společně se Somálským patriotickým hnutím (SPM) a Spojeným somálským kongresem (USC) představovalo základ aliance, která nakonec Barrého svrhla v lednu 1991. V období těchto bojů mezi lety 1988 a 1991 byly vytvořeny předpoklady pro vznik hladomoru. Již v roce 1988 byla země ve stavu občanské války. Barré používal pro potlačení opoziční aliance vzdušných sil, které zemi soustavně pustošily. Momentem, který ale přispěl nejvíce k hladu, byla akce Barrého a jeho stoupenců vedená z Keňi z roku 1991. Při ní byla zlikvidována podstatná část úrody a systém zavlažování (Chamberlain 1994). Když se podařilo v lednu 1991 Barrého svrhnout, neznamenalo to bohužel pro Somálsko konec utrpení.

Svržení Barrého byl hlavní cíl frakcí. Po splnění tohoto úkolu se ale ukázalo, že neexistuje konsensus ohledně dalšího vývoje. Prezidentem se samozvaně prohlásil Mahdí z USC. Tento krok okamžitě USC rozpoltil. Hlavním konkurentem v boji o moc se stal Mahdímu generál Aidid. Do bojů se ale zapojilo i zbylých 13 klanů. Somálsko bylo i nadále zmítáno občanskou válkou. Zatímco Mahdí bojoval s Aididem o Mogadisho, klany jinde bojovaly o velká města (Michaelsen 1993).

             Mezinárodní komunita reagovala odchodem ze Somálska. Státy stahovaly své velvyslance v obavě o jejich bezpečnost, mise OSN byla ukončena. V průběhu roku 1991 věnovala mezinárodní komunita malou pozornost pokračující anarchii a hladomoru. Přes krátké uklidnění situace po zprostředkovaném smíru mezi vůdci klanů, uzavřeného v dubnu 1991, se situace nelepšila. Další intenzivní boje propukly v listopadu 1991 a trvaly až do příměří z března 1992. Během toho období krutých bojů především mezi přívrženci Mahdího a Aidida bylo usmrceno nejméně 30 000 lidí, mnohem větší počet jich byl zraněn a vyhnán ze svých domovů. Od počátku bojů odešlo ze Somálska přes 1 milion uprchlíků (Ibid).

5.2 Reakce mezinárodní komunity

 Neštěstím Somálska bylo, že katastrofa odehrávající se na jeho území nabyla příliš extenzivních rozměrů. Somálsko již nebylo po pádu bipolarity strategickým bodem. Soupeření USA se SSSR v tomto regionu se stalo věcí minulosti. K tomu se několikaletý vývoj směřující k tragédii časově překrýval s jinými humanitárními katastrofami, s iráckou krizí či v pozdějších fázích s rozpadem Jugoslávie. Agenda USA i OSN byla přetížena. Proto byla znamení, předznamenávající blížící se tragédii, ignorována. OSN se sice v průběhu roku 1991 snažila mediačními iniciativami situaci uklidnit, ale somálská krize nepřitáhla tolik politické pozornosti, které by byla potřeba k započetí komplexní humanitární asistence potřebných rozměrů k odvrácení hladomoru (Clark 1993)

             USA byly v regionu Somálského poloostrova díky studené válce angažovány. Roku 1977 Siad Barré napadl Etiopii, která byla stejně jako Somálsko klientským státem SSSR. Sovětský svaz poté svoji podporu od Somálska odvrátil a jeho pozici zaujaly USA.

V průběhu 80. let se potom diktátorovi Barrému dostalo z americké strany vojenské podpory dodávkami zbraní i výcvikem jeho nejlepších mužů v USA (Chamberlain 1994). Lze tedy říci, že USA se ocitly v situaci jako v případě Panamy a Iráku, kdy nesly určitým způsobem následky podpory autoritativního režimu v době studené války. Kroky USA v této oblasti zanechaly ale také čistě pozitivní stopu. V roce 1984 zaspala mezinárodní komunita rodící se katastrofu v Etiopii, kdy ve výsledku zemřelo na následky hladomoru přes 1 milion lidí. Medializace následků s sebou nesla politické i operační následky. Prezident Reagan opožděně poznamenal, že „hladové dítě nezajímá politika“, čímž vyjádřil vůli provést humanitární asistenci i v oblastech, které jsou předmětem vymezování sfér vlivu. Svoje slova poté přeměnil v činy, kdy především akce USA pomohly odvrátit v roce 1987 další etiopský hladomor. Velice pozitivní vliv měla také americká mediační podpora změny režimu v Etiopii v roce 1991 (Clark 1993). U USA byla patrná přetíženost agendy.V roce 1991 USA nebyly v případě Somálska, v důsledku přetíženosti své agendy zahraniční politiky, ochotny k humanitární asistenci potřebných rozměrů.³³ Představa dalšího angažmá americké armády nebyla pro Bushovu administrativu příliš atraktivní. Administrativa nebrala v potaz dubnovou rezoluci Senátu volají po „aktivních amerických iniciativách“ a vyzývající OSN k mobilizaci akce na území Somálska. Nejméně lichotivým faktem je poté to, že Bushova administrativa odmítala návrhy k zahrnutí Somálska do agendy Rady Bezpečnosti OSN. Americká delegace dávala na počátku roku 1992 jasně najevo, že si nepřeje, aby se OSN v krizi příliš intenzivně angažovala (Perlez 1991, dle Clark 1993 ).[3]

            V průběhu prvního pololetí se mezitím již šířila Somálskem vlna hladu. Administrativa se postupně podrobovala tlaku médií a Kongresu. CNN popisovala situaci v Somálsku jako tragickou již v květnu 1992. Na půdě Kongresu existovala silná frakce podporující aktivnější přístup k somálské krizi. Jejím vůdcem se stala Nancy Kassebaum, která osobně Somálsko navštívila. V červnu 1992 v Senátu otevřeně volala po aktivnějším přístupu USA a mezinárodní komunity (Mermin 1997: 397). V polovině července poté média začala vysílat záběry umírajících. Tyto záběry zapůsobily silně na veřejné mínění.[4] Kongres také zvyšoval svoji aktivitu. Senát vydal další rezoluci žádající aktivní odpověď USA 3. srpna 1992. 12. srpna schválila rezoluci se stejným poselstvím i Sněmovna reprezentantů. Tím byl vytvořen na administrativu značný tlak (Applebome 1992, dle Shraeder 1993).

   Prezidenta Bushe odrazovalo mnoho faktorů. Ředitel CIA Robert N. Gates varoval prezidenta před anarchií  a válčícími frakcemi, které mají mezi sebou konflikty takřka zakořeněné. Toto prostředí vytvářelo nebezpečí toho, že by USA při akci na somálském území mohly na sebe nechtěně přivolat odpovědnost za udržení stability v Somálsku (Schraeder 1993). Americký velvyslanec v Keňi Smith Hempstone viděl v americkém angažmá podobné nebezpečí. Navíc varoval přímo před  povahou Somálců. Při americké intervenci předpokládal ztráty na životech způsobené partyzánským způsobem boje klanů. Dalším z faktorů bylo jistě i Bushovo končící funkční období a jeho snaha obhájit prezidentský mandát ve volbách. Bushovi poradci pro předvolební kampaň se obávali zobrazení Bushe jako prezidenta, který se stará pouze o zahraniční politiku. Proto mu bylo silně doporučováno odložit masivní plány v zahraniční politice včetně Somálska na období po volbách. Somálsko nemělo pro USA ani strategickou důležitost. To potvrdila válka v Perském zálivu, pro jejíž vedení nebyl somálský přístav Berbera, kde byla americká základna, s přihlédnutím k jiným dostupným základnám v regionu,  příliš důležitý (Ibid). Díky zmíněným okolnostem se Bush stavěl značně odmítavě k přistoupení k intervenci. Postoj změnil tehdy, když tlak ze strany Kongresu, médií a samotné veřejnosti volal po akci tak silně, že by bylo politicky neúnosné nadále odmítat angažmá při řešení somálské krize. V srpnu 1992, kdy došlo k obrácení postoje administrativy, sužoval ale hladomor Somálsko v nebývalé intenzitě již dlouhé měsíce. Odhady hovořilo o tom, že hladem bylo ohroženo 1.5 milionu lidí z šestimilionové populace, 300 tisíc lidí již zemřelo, mezi oběťmi hladu bylo 25% dětí ve věku pod 5 let (Ibid).  Srpnová reakce nebyla dostatečná. 14. srpna USA deklarovaly, že povedou koordinaci krátkodobé humanitární asistence sponzorované OSN. Tato operace dostala název UNOSOM I., známa je i pod označením Provide Relief[5]. Pro dodávky potravin letadly do centrální a jižní části Somálska poskytly USA letiště v Mombase v Keňi. Na první let 4 letadel C-140 dohlíželo 500 amerických vojáků. OSN dostala od Aidida povolení k rozmístění 500 pákistánských vojáků k ochraně poskytnutých zásob a pracovníků humanitárních organizací.[6] Rozměr operace byl nedostatečný. Aidid odmítal rozmístění dalších jednotek OSN a vojáci, kteří byli v Somálsku rozmístění, nedokázali distribuci pomoci ochránit. Ta se proto stala značně neefektivní. V rámci mise UNOSOM I. bylo rozkradeno až 80% pomoci (Clark 1993). Hladomor nadále pokračoval a OSN se ho dařilo zmírňovat pouze velmi omezeně. OSN a většina NGOs umístily svá operační střediska poblíž Mogadisho. NGOs vydávaly velké sumy peněz na ochranu. Tu obstarávaly mezi sebou soupeřící klany. Jednotky, které byly placeny za ochranu přes den, byly ty samé, které rabovaly sklady a přepadávaly konvoje v noci. Vůdci klanů si mohli vybírat, který postup zvolí. Čím bylo rabování častější, tím jejich odměna za ochranu byla větší. S větším množstvím prostředkům, které klany získaly ochranou, přicházelo i větší množství zbraní do jejich rukou a tím se zvyšovala úroveň násilností. Nejvíce z této situace těžil Aidid, který kontroloval oblasti kolem letiště a přístavu v Mogadishu (Lyons 2000: 54).

              Média pokračovala v pokrytí událostí, které se v Somálsku odehrávaly. Dokonce se intenzita jejich zpravodajství zvyšovala. V listopadu dosáhlo pokrytí somálské krize vrcholu (Mermin 1997: 401). Veřejnost vytvářela ještě větší tlak na administrativu než v srpnových měsících. Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného před začátkem operace Restore Hope, který zveřejnil New York Times, bylo v tuto dobu 81% veřejnosti přesvědčeno, že vyslání amerických vojáků k zajištění potravy obětem hladomoru je správné rozhodnutí, přičemž 70%  lidí věřilo, že vyslání jednotek je správné i s přihlédnutím k možným ztrátám na životech amerických vojáků a finančním nákladům (Applebome 1992, dle Schraeder 1993). Prezident Bush se proto odhodlal zorganizovat masivní intervenci, která by byla schopna pomoc zajišťovat lépe. Ovšem ani účel nové mise nepojímal odlišně od mise UNOSOM I, jednotky měly zajišťovat distribuci pomoci. Pouze měly mít tentokráte dostatečné kapacity, aby tento úkol mohly splnit. Bush také schválil 25. listopadu návrh mise, v které by USA vedly koalici států v této podobě. Koalice měla být za 3-4 měsíce nahrazena jednotkami OSN.

Generální tajemník OSN Butrus-Ghálí měl s Bushem v této otázce rozpory. Přál si větší mandát jednotek, aby mohly snížit napětí mezi válčícími klany a utlumit jejich vzájemné konflikty. Rada bezpečnosti nicméně 2. prosince 1992 rezolucí 794 americký návrh mise schválila. Její mandát byl zaměřen čistě na usnadnění poskytování pomoci, ale díky vágnosti formulace umožněných prostředků měl potenciál jednotky oprávnit k jeho rozšíření. Rezoluce říkala, že mise je zaměřena na co nejrychlejší zajištění bezpečného prostředí pro poskytování humanitární pomoci. K jeho docílení bylo ovšem autorizováno užití všech nezbytných prostředků (Michaelsen 1996). Jednotky UNITAF čítaly zhruba 35 000 mužů. USA poskytly do tohoto kontingentu 25 000 vojáků (Schley 2004: 147).  První jednotky dorazily do Somálska 9. prosince 1992. Přítomnost tak masivní ozbrojené síly změnila situaci na jihu Somálska, kde byly tyto jednotky lokalizovány[7], a donutila vůdce klanů alespoň částečně odložit zbraně. Úroveň násilností se snížila a vytvořila základ pro negociaci mezi nimi. Jednotky UNITAF dokonce omezeně přistoupily k odzbrojování klanů, ač plány Bushovy administrativy s touto variantou pro operaci Restore Hope nepočítaly. Klany si uvědomily, že toho nemohou získat nadále nejvíce za použití násilných prostředků. Distribuce pomoci se stala efektivnější a mise zabránila dalšímu pokračování hladomoru.

             Otázka, proč se prezident Bush odhodlal k iniciování operace Restore Hope a zavázal se k vedoucí pozici USA v rámci koalice států jednotek UNITAF, má několik vysvětlení. Nepochybně klíčovou úlohu sehrála média. V průběhu podzimu 1992 se dostávala Somálsku většího prostoru v rámci vysílání. Operace OSN k poskytnutí pomoci zahájená v srpnu byla jasně neúspěšná. Hladomor pokračoval a jeho úroveň neubírala podstatně na intenzitě. Bushově administrativě byl vyčítán dvojí metr v souvislosti s masivní operací Provide Comfort na pomoc Kurdům a umírněné reakce na krizi v Somálsku. Na konci roku 1992 bylo již jasné, že Bush nebude pokračovat v dalším funkčním období. Bush mohl počítat s tím, že mu bude přičítán dobrý úmysl intervence. Samotný průběh intervence přecházel časově do administrativy prezidenta Clintona. Často je přičítáno jeho rozhodnutí tomu, že na závěr svého funkčního období chtěl udělat velké gesto a zapsat se do učebnic historie (Bolton 1994). Ostatně uvozování intervence proběhlo zcela dle rétoriky doktríny NWO. Bush 4. prosince 1992 prohlásil: „ Obyvatelstvo Somálska … potřebuje naši pomoc. …Musíme jim pomoci žít. Musíme jim dát naději. Amerika musí jednat.“ (Kutz 1998 : 1) Somálsko se mělo stát obrazem nového mezinárodního řádu (Moreno 1994). Médii byla tato operace také v tomto duchu přijata. Počáteční jednotky, které se vyloďovaly na plážích v Mogadishu, byly očekávány týmy fotografů. Byl kladen důraz na zobrazení vojáků jako zachránců.[8] Intervence byla sledována většinou Američanů.[9]

             Bush volil omezenou formu intervence. 4. prosince, den po schválení rezoluce č. 794 Radou bezpečnosti OSN, psal dopis generálnímu tajemníku Butrusi-Ghálímu, v kterém zdůrazňoval, že mise koalice je omezená a specifická: vytvořit bezpečnostní podmínky, které dovolí distribuci pomoci k hladovějícím Somálcům a umožní přesun funkce zajišťování bezpečnosti na jednotky OSN. Připomínal, že cíle Restore Hope mohou a měly by být splněny v brzké době (Bolton 1994).